Tentokrát se v projektu s názvem 2 jazyky 1 region s novými partnery zabýváme setkáváním a sbližováním česko-německé mládeže, metodikou práce s mládeží, jazykovou animací. Za kovidové zimy proběhl workshop pro učitele a my pilně připravovali týdenní workshop pro česko-německou mládež.
Napadla nás báječná myšlenka spojit toto setkání a náš land-artový festival v geoparku. Děti budou společně s lektory tvořit, budou mít možnost poznat české a německé umělce při práci, nechat se inspirovat a výsledky své práce prezentovat při našem malém, ale milém land-artovém festivalu. No řekněte, není to skvělá myšlenka?
Sehnali jsme krásné ubytování kousek od zaniklé obce, kde se festival koná, prázdninový kemp, který kvůli nám dokonce otevřeli o týden dříve. Oslovili jsme výborné lektory, tlumočníky a animátory, kteří se nemohli dočkat. A oslovili jsme česká a německá gymnázia. Zpočátku byl zájem veliký, jak se akce blížila, tak nám účastníci odpadávali nebo se stále měnili, ale nakonec dorazili a my se s chutí vrhli do nového dobrodružství.
Ukázalo se, že celá akce je takový malý sociální experiment.
Skupinka umělců byla složená z velmi milých, excentrických lidí, kteří se dali jen velmi obtížně řídit. Tedy v podstatě vůbec. Byli černou můrou pro kuchaře, který tak rád a dobře vařil, ale jen málo kdy měl příležitost sledovat tyto strávníky, neb dodržet hodinu, kdy se podává jídlo je pro umělce pod jejich rozlišovací schopnost. Tak jsme jim jídlo schovávali a vznikaly nové kombinace, třeba když si knedlíky s masem zalili místo omáčkou květákovou polévkou. Inu umělci … Děti lze rozdělit na české dívky, české chlapce, německé díky a německé chlapce. Přičemž skupina českých chlapců byla báječná a skvělá, nesmírně tvůrčí, ale v podstatě až nudně hodná.
Pondělí
Studenti byli ubytováni v patrových bungalovech, chlapci v jednom a dívky v druhém. Německé dívky záhy spustily velký povyk, neb údajně ve svém patře slyšely myš. Světe div se, v kempu v přírodě něco štrachá na střeše. Bleskově si sbalily kufříky a že tam spát nebudou, protože myši už od středověku přenášejí choroby. Argumenty nezabíraly, ovšem dívky přišly s geniální myšlenkou, že obsadí jedno patro v klučičí chatce, protože tam myši nejsou. Asi nesnáší testosteron. Jejich doprovod to odsouhlasil a už tu bylo velké stěhování národů. Akce myš to byla předzvěst věcí následujících, ovšem to jsme ještě nevěděli. České dívky pragmaticky prohlásily, že žádnou myš neslyšely ani neviděly a spokojeně si vybraly ty nejlepší postele.
Při večerním programu se děti do vyhlášené soutěže zapojily s takovým nadšením, že jedna česká dívka bohužel spadla a byl na světě úraz. Vykloubený loket. Sanitka, jízda do nemocnice, nahazování, komunikace s rodiči … Statečná studentka se hlavně zajímala, jak dopadla soutěž a prosila ostatní, ať jí drží místo v dílně, že určitě něco zvládne i levou rukou.
Úterý
Zatímco české děti pilně komunikují se zraněnou dívkou telefonem, v německém táboře je stále hlavním tématem myš. Studenti začínají pracovat v dílnách, na verandě před jídelnou vyrostla improvizovaná dřevařská dílna, kde se loupe kůra, řeže, piluje a brousí a z padlého kmene se pomalu stává něco, co připomíná lavičku. Druhé dvě umělecky zaměřené dílny mají na programu kamufláž a splynutí s přírodou, někteří účastníci splynou tak dokonale, že maskovani usínají a nejsou k nalezení. Ukáže se, že do noci koukali na Netflix. Ve skupině německých dívek se profilují dvě osůbky, které celý program bojkotují a rozkládají celou skupinu. Vrcholí to půlhodinovým telefonátem s matkou, která si stěžuje na hygienické podmínky. Nejen že z jedné myši je na druhé straně hejno hlodavců číhajících na nevinné německé panny, ale také máme problém s koupelnami. Slečnám se v noci nechce chodit do dívčí chatky do koupelny a matka je celá zděšená, že sdílí koupelnu s chlapci. Její zděšení sdílím, podmínkou stěhování bylo, že budou chodit vedle.
Středa
Připravili jsme si pro účastníky překvapení. Odpoledne v zaniklé obci, jako večeře špekáčky na ohni a fazole z kotlíku, workshop malování světlem a noční putování lesem do kempu. V zaniklé obci není signál. Žádný. Pro některé děti je to zcela nepochopitelné. Pro nás to je také problematické, tak se stane, že se auto s fazolemi a špekáčky opozdí, ale s o to větší chutí se na ně účastníci vrhnou. Malování světlem je parádní, konečně přijdou vhod i mobilní telefony. Prima. Pět kilometrů po lesní silničce údolím zpět je zajímavé. Čeští chlapi šlapou první, baterkou vytváří stínohru. České dívky si německy a anglicky vypráví s německými lektorkami, kdo má doma jaká zvířata. Němečtí chlapci se chlubí tím, co všechno dělají na dřevařské dílně a většina německých děvčat na nich visí a při každém zašustnutí z lesa se na své hrdiny v předstíraném strachu věší. První dorazí do kempu za hodinu a deset minut, poslední o dvacet minut později. Česká výprava poslušně ulehá, druhá půlka se ještě za hodinu ve skupinkách potuluje po kempu. Asi moderní volná výchova, říkáme si.
Čtvrtek
Ráno další výstup německých děvčat. Noční cesta byl prý strašná a rozhodně nemohou od devíti fungovat. Jako vedoucí ztrácím glanc a plynule prskám o nerespektu vůči ostatním. Protočí oči, zvednou se od nedopitého kafíčka a šourají se na program a já se připravuji na další telefonát s některou německou matkou. Nakonec se vše celkem uspokojivě rozbíhá. Vrací se odpočatá studentka s dlahou a skvělou náladou. Odpoledne odjíždí jedna z německých dívek. Prý se ji stýská, tak pro ní přijel tatínek. Jen nám to nějak zapomněla zmínit ...
Veselo je až do večera. Na dřevařské dílně již německý kluci machrují, přijdou si jako profíci a když jdou zrovna okolo děvčata, tak jim předvádí, jak brousí jednou rukou. Jenže ouha, jeden brusku neudrží a vybrousí si pod koleno pěknou rýhu. A zase voláme sanitku a jedeme na šití. Vrací se jako hrdina s pěti stehy, statečně se pouští zase do práce a v očích svých obdivovatelek viditelně stoupá vzhůru. Zdá se, že konečně celá česko-německá skupina funguje jako jeden tým.
Pátek
Klid před bouří. Poslední den před festivalem kmitáme jak fretky. Děti v dílnách finišují svá představení, ráno odjíždí další německá slečna, jedna z těch kverulantek, tak se ani neptám… Asi myši nebo kulturní šok. Každopádně to aspoň přišla ohlásit a rozloučit se. Odpoledne jedeme autobusem do zaniklé obce, která se mění v nesmírně živé místo. Stavíme pódium, stany, stěhujeme stoly a lavice, připravujeme dílničky. Dřevaři stěhují již hotové krásné lavice před budovu bývalé školy. Když jedeme autem do kempu pro svačinu (kuchař upekl bublaninu), tak na úzké lesní cestičce potkáváme opuštěný traktor. Tudy autobus neprojede ani omylem. Zpět na signálu v pátek odpoledne zburcuji místního starostu, který obvolává všechny dřevorubce v okolí. Nikdo prý traktor v lese nenechal. Cestou zpátky už traktor není opuštěný, ale má sundané kolo a stojí u něj tři muži se zoufalými výrazy. Uplácím je koláčem a oni lámanou češtinou vysvětlují, že jim upadla hadička, ale do šesti prý to opraví. Je ve mně malá dušička, ale dodrželi slib, po šesté je traktor vedle silnice v lese a bus s účastníky, lektory a animátory může projet. My zůstáváme spát na místě a připravujeme vše na festival, protože štěstí přeje připraveným …
Sobota
Účastníci fungují skvěle, po celém týdnu nás mile překvapují. Performance i imaginárium jsou skvěle připravená představení na úrovni, která diváci odměňují potleskem. Jsem moc ráda hlavně kvůli lektorkám, které tentokrát neměly vždy jednoduchou práci a přesto neztrácely přesvědčení, chuť do práce a pozitivní náladu. Mají můj nehynoucí obdiv. Dřevařská díla také hrdě představuje své výtvory, lavičky jsou stále obsazené diváky a v kurzu, stejně jako nádherné dřevěné kuželky. Konec dobrý, všechno dobré, dalo by se říct. Ovšem pořádat festival v místě bez signálu se ukáže jako zapeklitý oříšek, který si vyžaduje vlastní kapitolu.
Festival
Land-artový festival pořádáme v našem Geoparku Ralsko již několik let. Některou ze zaniklých obcí (v bývalém vojenském prostoru již bylo na 20) vždy na týden oživí umělci, kteří tvoří v souladu s přírodou a v sobotu pak představí svá díla v rámci našeho festivalu. Letos jsme se s festivalem vrátili na Jabloneček, do malebného údolí, kde stojí dvě ruiny české a německé školy a náš dřevěný altán. V okolí jen příroda, která si tu již třicet let dělá, co se jí zachce. A není tu signál. Jako vůbec žádný. Ale my jsme schopní a nadšení, tak nás něco takového přece nezastaví …
Účastníci workshopu přiveze z kempu autobus, který pak jezdí jako pendl z Mimoně na festival, z Grosshennersdorfu přijíždí další bus s účastníky paralelních workshopů našeho projektu pro mládež a další má přivést návštěvníky festivalu z Žitavy. Ale ten nejede a nejede. Telefonovat se nedá, tak čekáme. Přijíždí se zpožděním, protože řidič omylem dovezl účastníky na úplně jiný festival poblíž. Než to zjistili a zase všechny nahnali do autobusu, tak měli skoro hodinu zpoždění. A v Jablonečku zjistili, že jim pět osob chybí. Telefonovat se nedá, tak tedy vyjíždí jeden dobrovolník s autem hledat naše návštěvníky na jiný festival.
Kolem poledne je program lehce ve skluzu, ale nic strašného. Mládežníci představují práci ze svých workshopů s velkým nadšením. Sluníčko pálí, u stánku s občerstvením začíná být živo. Rozbila se pípa a neteče ani pivo, ani Kofola, ani malinovka. V půlce festivalu, v poledním horku, v místě bez signálu… Stánkař odjíždí s telefonem hledat signál a řešení situace, my vysíláme dobrovolníka, který už přivezl zatoulané Žitaváky rychle nakoupit alespoň nějaké pití, a říkáme si, jak jsme to dobře vyřešili. Jenže ouha, za půl hodiny se vrací dobrovolník s prázdnou, v lese našel zraněnou cyklistku a nebyl signál… Poskytl první pomoc, dojel na signál zavolat záchranku a vrátil se na festival pro zdravotnici. Ta není k nalezení, neb zrovna kojí ve stínu miminko. Vše nalezeno, zdravotnice míří k cyklistce a dobrovolník na svou původní misi. Asi za hodinu se vrací hospodský, něco kutí pod pípou a hurá, opět teče pivo. Sice na úkor malinovky, ale teče!
Vedro je vražedné a první návštěvníci odjíždějí. Tedy rádi by, čekají na pendl, který nepřijíždí. Nevíme, co se děje, telefony sou k ničemu. Přijíždí dobrovolník s pitím a zprávou, že autobusu vjela pod kola cyklistka se sluchátky a nehodu řeší policie… Sedá tedy opět do auta a ještě s dalším dobrovolníkem nahrazují pendl a vozí návštěvníky z divočiny do civilizace. My zatím hledáme řidiče autobusu, co přijel ze Žitavy se zastávkou na cizím festivalu, stojí zaparkovaný ve stínu a mohl by nahradit zaseklý pendl. Bez telefonu běháme po údolí, ptáme se všech mužů, a co myslíte, našli jsme ho? Nenašli. Byl v pendlbuse, který po hodině konečně přijel. Řidič bez viny, cyklistka (již druhá) v nemocnici, vše opět funguje.
V pět hodin odpoledne údolí opět pomalu utichá. Spokojení návštěvníci odjíždějí, umělci se loučí, mládežníci odjíždějí zpět do kempu užít si poslední noc. My balíme, uklízíme a večer zcela vyčerpáni sedáme k ohni s pomocníky a dobrovolníky. Z infarktových situací se stávají báječné historky, které budeme ještě dlouho vyprávět. Okolní příroda přebírá moc nad údolím s díly z přírodních materiálů, které se stanou její součástí, než se jednoho dne rozpadnou. Další den se vracíme zpět do civilizace, kde stačí vytáhnout telefon a spousta věcí se vyřeší. Ale stálo to za to!